Toman a Toman - ruční výroba pohlednic

O starém slovanském osídlení prostoru dnešního města svědčí četné archeologické nálezy. První písemnou zprávu o Olomouci nacházíme na stránkách Kosmovy kroniky, kde se dočítáme k roku 1055, že na zdejším knížecím hradě pobýval se svou manželkou Vratislav, druhorozený syn Břetislava I., jehož otec Moravu natrvalo připojil k Čechám.

Město samo vzniklo poněkud stranou od knížecího sídla a roku 1063 v něm bylo z vůle knížete Vratislava, pozdějšího prvního českého krále, obnoveno biskupství, navazující na velkomoravské tradice. O patnáct let později pak olomoucký kníže Ota I. Sličný založil na nedalekém Hradisku na levém, tedy opačném břehu řeky Moravy benediktinský klášter, čímž se Olomouc stala sídlem tří nejmocnějších mužů na Moravě: údělného knížete, biskupa a hradišťského opata. Netrvalo dlouho a Jindřich Zdík přenesl své biskupské sídlo z města od kostela sv. Petra, tehdy asi jen rotundy, ke knížecímu hradu do nového chrámu sv. Václava. O honosnosti sídla prvních olomouckých biskupů a jejich vytříbeném vkusu svědčí dnes už jen bohatě a ladně zdobená okna, původní románská bazilika však bohužel byla po gotických přestavbách změněna v minulém století na studenou pseudogotickou katedrálu. Nicméně tři její štíhlé věže jsou výraznou dominantou města, která zdáli vítá každého, ať přijíždí k Olomouci z kterékoli strany. V jižní lodi katedrály je výtvarně dokonalý renesanční náhrobek dvou olomouckých knížat.

Roku 1182 došlo k významné změně v postavení Moravy a tím i Olomouce v českém státě; tehdy císař Friedrich Barbarossa udělil Moravu v léno znojemskému údělnému knížeti Konrádu Otovi, který se o sedm let později stal i knížetem českým. Morava se tak stala markrabstvím, v němž byly spojeny všechny drobné úděly, ovládané příslušníky vedlejších linií Přemyslovců a Olomouc jako jeho hlavní město často hostila markraběte a později zemské hejtmany. Na přelomu 12. a 13. století vymírá linie někdejších olomouckých knížat a v budoucnu je vládcem celé Moravy markrabě, jímž je jmenován vždy některý ze synů českého krále.

13. století přináší královskému městu Olomouci velký rozmach, a to jak hospodářský, tak kulturní. Vznikají nové kláštery: dominikánský u sv. Michala, minoritský v místech, kde dnes stojí chrám Panny Marie Sněžné a jezuitská kolej, ve 2. polovině století pak klášter dominikánek u sv. Kateřiny. Tou dobou je již celé město obehnáno pevnými hradbami, roku 1261 Přemysl Otakar II. vyhovuje žádosti olomouckých měšťanů a povoluje zřízení tržnice v místech dnešní radniční budovy. Zbraslavská kronika nazývá Olomouc metropolí celé Moravy a privilegium Jana Lucemburského označuje Olomouc za první město Moravy. Je ovšem pravda, že o primát se ucházelo i Brno a zemský soud zasedal střídavě v Olomouci a v Brně, ale teprve třicetiletá válka a obsazení Olomouce Švédy znamenaly konečné odstěhování zemských úřadů do Brna. K titulu hlavního města se však Olomouc hrdě hlásila i potom, olomoucké tramvaje dokonce nesly označení dopravního podniku hlavního města Olomouce ještě po druhé světové válce, třebaže to už byl jen prázdný název.

Koncem 13. století se objevuje i nejstarší známá pečeť města, jež je přivěšena k listině z roku 1267. Vidíme na ní korunovanou orlici a právem se můžeme domýšlet, že šlo o znak zeměpána, moravského markraběte, i když orlice nemá vyznačeno své typické šachování. Zřetelně je však vidíme na pečeti připojené k listině z roku 1305, ovšem pečetidlo samé bylo jistě zhotoveno již koncem předchozího století. Erb moravského markraběte se tak stal i znakem města. Znamenal-li rok 1200 konec přemyslovské linie u knížat olomouckých, přineslo dalších o málo víc než sto let konec celé přemyslovské dynastie. Dne 4. srpna 1306 byl v Olomouci zákeřně zavražděn poslední král z tohoto rodu, Václav III., když odpočíval v domě kapitulního děkana při tažení do Polska. Domnělé místo jeho smrti připomíná dosud latinská pamětní deska.

Za nové dynastie lucemburské dochází k novému a bouřlivému rozvoji města, především stavebnímu. Stavějí či dostavují se kostely, např. chrám dominikánek sv. Kateřiny se zajímavým vstupním portálem, nebo ambit dominikánského kláštera sv. Michala s kaplí sv. Alexia. Olomouc získala řadu nových výsad včetně dalšího výročního trhu a rozkvétala řemesla. V té době vznikla jména četných ulic podle řemesel, jež se v nich provozovala: Pekařská, Hřebenářská, Hrnčířská, Zámečnická, či Koželužská. Roku 1378 vydává markrabě Jošt, synovec císaře Karla IV., privilegium na stavbu radnice, jež byla spojena s tržnicí. Volená městská rada získala tak vlastní domov a měšťané zvolna přebírali do svých rukou pravomoc, kterou dosud míval fojt. Původní gotická budova s ojediněle krásným gotickým arkýřem kaple zasvěcené sv. Jeronýmovi dostala později na východní straně vznosnou renesanční lodžii s bohatým portálem a heraldickou výzdobou, v níž se kromě znaků zemí českého krále a římského císaře uplatňuje i znak města.

Atrakcí pro návštěvníky je pověstmi opředený orloj, umístěný ve velikém výklenku vedle štíhlé věže, z jejího ochozu přehlédnete celé město a okolí až k hřebenům Jeseníků a Oderským vrchům. Orloj sám sice pochází ze 16. století, ale jeho vnější vzhled se v průběhu staletí měnil. Poslední, barokní podoba vzala za své při ostřelování města v posledních hodinách války v květnu 1945 a pozdější oprava, jež orloji dala zcela jinou symboliku, vyvolává dodnes u mnoha občanů města rozpaky, třebaže jejím autorem byl národní umělec a rodák z nedalekého Svatého Kopečku Karel Svolinský.

Husitské války, za nichž němečtí olomoučtí měšťané stáli neúprosně proti Husovu učení, stavební činnost načas trochu zmírnily. Město navštívil král Jiří Poděbradský a potvrdil měšťanům jejich výsady, ale o deset let později byl v chrámu sv. Václava korunován na českého krále jeho zeť a sok, uherský král Matyáš Korvín, i když nikoli korunou svatováclavskou. Za dalších deset let, roku 1479, se v Olomouci s Korvínem sešel nový český král Vladislav Jagellonský a oba se dohodli na smíru. Dnes je na domě, v němž jednali, pamětní deska s jejich znaky.

Skončil středověk a s 16. stoletím, na jehož samém začátku přichází do Olomouce knihtisk, k nám zvolna proniká nový duch renesance, který se v Olomouci odrazil jak ve způsobu života a v kultuře vůbec, tak v architektuře. V gotickém slohu se sice ještě dokončuje stavba chrámu sv. Mořice, jehož masívní věže, jedna dokonce s cimbuřím, působí dojmem hradu, ale ladné prvky renesančního slohu, který k nám přišel ze slunné Itálie, se objevují na nových stavbách. Zmínili jsme se už o rozkošné lodžii přistavěné k radnici, stavějí se však celé renesanční měšťanské domy, připomínající spíše paláce a prozrazující zámožnost svých stavebníků. Na Horním náměstí si bohatý obchodník a finančník Václav Edelmann staví palác s původně otevřenou vzdušnou lodžií a bohatým figurálním reliéfem, na Dolním náměstí si staví stejně okázalý palác Matyáš Hauenschield, s bohatě zdobeným rohovým arkýřem a portálem. Ojedinělou církevní renesanční stavbou je hrobka, již si dal zmíněný Václav Edelmann přistavit k mořickému chrámu nedaleko svého paláce. Řada méně okázalých staveb té doby má alespoň elegantní portály, jejichž množství, ještě znásobené v období baroka, činí z Olomouce město portálů.

Roku 1566 zakládá nově povolaný jezuitský řád kolej, jíž císař Maxmilián II. záhy uděluje právo promovat studenty do všech akademických hodností, čímž se tato kolej stala univerzitou. Za 200 let, po zrušení řádu jezuitů, byla postátněna a po několika nucených přestávkách působí v Olomouci dodnes. Od roku 1946 nese jméno českého historika z Moravy, Františka Palackého.
Protihabsburský odboj českých a moravských stavů zasáhl do osudů Olomouce dosti tvrdě. Městská rada se k odboji připojila a odpřísáhla věrnost králi Friedrichu Falckému, který přijel do města. Tehdy zemřel na následky mučení v městském vězení, na jehož místě byla v roce 1908 postavena pseudobarokní kaple, holešovský farář polského původu Jan Sarkander. Dne 21. května 1995 ho prohlásil papež Jan Pavel II. při návštěvě Olomouce za svatého spolu se Zdislavou z Lemberka. K této události se do města sjelo na čtvrt milionu lidí.

řicetiletá válka přinesla velké utrpení, roku 1642 bylo město dokonce na osm let obsazeno Švédy. Velká většina domů se ocitla v ruinách, ze 30 000 obyvatel zbyly sotva 2 000, všechny zemské úřady sice město včas opustily, ale nikdy se už nevrátily. Olomouc tak fakticky přestala být hlavním městem Moravy. Památkou na tu dobu je název jedné uličky - Švédská.

Po skončení třicetileté války začíná údobí, jemuž se u nás dostalo názvu „doba temna“. Nicméně ve zničené Olomouci velmi záhy začíná čilý stavební ruch, stavějí se nejen budovy v novém, barokním slohu, ale vznikají i vynikající díla sochařská. Unikátní soubor velkoryse řešených kašen, rozmístěných na četných místech města, svědčí jak o mimořádné dovednosti jejich tvůrců, tak o vkusu tehdejších měšťanů. První z nich byla Herkulova kašna, postavená už roku 1687 na Horním náměstí, zároveň se na Dolním náměstí buduje kašna Neptunova. V prvních desetiletích 18. století přibývají kašny Tritonů a Jupiterova, roku 1724 Horní náměstí dostává snad nejkrásnější kašnu Césarovu odezvou na legendárního zakladatele Olomouce a o šest let později je nahrazena zaniklá kašna Merkurova kašnou barokní s elegantní sochou tohoto antického boha obchodu. Olomouc je proto právem zvána městem kašen.

Roku 1715 postihla Olomouc morová epidemie, po jejím zažehnání dává vděčné město stavět hned dva morové sloupy: Mariánský a Nejsvětější Trojice. Trojiční sloup je vlastně velkolepá galerie několika desítek soch svatých, nad níž se ve výšce 35 metrů vznáší božská Trojice. Je to dílo vynikajícího sochaře Václava Rendera a na vysvěcení kaple v dolní části sousoší přijela roku 1754 česká královna Marie Terezie se svým císařským manželem.

Vznikají však i nové paláce, které se svou okázalostí a krásnými portály vyrovnají stavbám v Praze či v zahraničí. Příkladem je nedávno krásně opravený palác Petrášův. Již ve 2. polovině 17. století si uměnímilovný biskup Karel z Lichtenštejna Castelkornu dává ve městě zbudovat novou rezidenci a napodobují ho i kanovníci. Ještě o něco dříve byla po vypálení a zničení Švédy zahájena výstavba nového premonstrátského kláštera na Hradisku, často dnes zvaného hanácký Escorial. Téměř současně se staví na Svatém Kopečku poutní kostel podle návrhu Itala Tencally. Týž stavitel navrhl i barokní přestavbu chrámu sv. Michala, jehož tři kopule působí při pohledu z chrámové lodi zcela italským dojmem, zvenčí pak zkrášlují celkovou siluetu města. V letech 1712 - 1719 jezuité přistavují ke své koleji chrám Panny Marie Sněžné se dvěma věžemi, mořický chrám dostává roku 1745 Englerovy varhany, největší ve střední Evropě. Olomouc se oděla do nového barokního šatu.

Nástupnictví Marie Terezie narazilo hned na svém počátku na dobyvačné záměry sousedních zemí, Bavorska a Pruska. Roku 1741 za první slezské války dokonce pruské vojsko obsadilo Olomouc. Panovnice se proto rozhodla pro důkladné opevnění celého města. Mezi léty 1742 a 1756 byly fortifikační práce dokončeny, přičemž vzala za své i některá předměstí. Prozíravost tohoto opatření se ukázala už o dva roky později, když pevnost Olomouc po 36 dní odolávalo vojskům pruského krále Fridricha Velikého, který se musel nakonec s nepořízenou stáhnout. Vděčná královna pak odměnila město zlepšením jeho znaku. Vojenské zájmy měly tehdy ve všech ohledech prioritu, a tak před průčelím arcibiskupského paláce byla postavena zbrojnice, zakrývající jeho značnou část. Jistým odškodněním bylo povýšení olomouckého biskupství na arcibiskupství roku 1777. Naproti tomu byl zrušen jezuitský řád a chrám Panny Marie Sněžné se změnil z řádového na posádkový. Říkávalo se, že Olomouc se stala městem kněží a vojáků.

Po smrti Marie Terezie zrušil její pragmatický syn a nástupce Josef II. všechny kláštery, pokud se nezabývaly péčí o nemocné, a řada kostelů byla zbořena. Ze sotva dokončeného klášterního chrámu sv. Kláry na dnešním náměstí Republiky se stala studijní (později univerzitní) knihovna. Někdejší dominikánský klášter v sousedství sv. Michala, kdysi místo jednání zemského sněmu, byl přestavěn na kněžský seminář s mohutným sloupovým portikem. Jinak byly kláštery většinou proměněny na kasárna. Boření některých církevních staveb pokračovalo i počátkem 19. století, obnovila se však univerzita, postavilo se městské divadlo a začaly se hrát české hry. Nastalo to, čemu říkáme národní obrození.

Roku 1845 byl vypraven první vlak z Olomouce do Prahy, o tři roky později Ferdinand Dobrotivý, poslední korunovaný král český, abdikuje v olomouckém arcibiskupském paláci, aby uvolnil trůn svému synovci Františku Josefovi I. Tereziánské pevnosti omezují rozvoj města (ostatně ztratily svůj význam už za války prusko-rakouské v roce 1866, kdy se jim Prušáci vyhnuli) a roku 1876 začíná jejich postupné bourání, až je roku 1886 olomoucká pevnost zcela zrušena. Na místě někdejších příkopů jsou dnes rozsáhlé městské parky.

Převrat roku 1918 přinesl Olomouci zásadní změnu. Němci, kteří ve městě drželi do té doby skoro všechny klíčové pozice ztratili zázemí v relativně blízké Vídni a všude se rychle uplatňoval český živel. Velmi činné byly nejrozmanitější české kulturní spolky. O to horší byl návrat německé nadvlády za 2. Světové války, jejíž konec přinesl silné poškození či dokonce zničení některých stavebních památek.

Léta po únoru 1948 nepřinesla Olomouci v podstatě žádný stavební prospěch, pokud bychom za něj nepovažovali výstavbu některých budov z období reálného socialismu či dokonce betonové hradby panelových sídlišť. Příchod Sovětské armády v srpnu 1968 byl začátkem smutného údobí, kdy se řada starých budov, obsazených sovětskými vojáky, postupně měnila v chátrající přízraky. Po odchodu našich někdejších spojenců se zvolna blýská na lepší časy. Byl obnoven dvakrát zničený pomník T.G. Masaryka (odhalení provedl dne 7. března 1993 prezident Václav Havel), opravují se fasády historických budov, řádka cenných a krásných portálů, jež byly v dřívějších dobách odstraněny při přestavbách původních budov a zmizely tak lidem z očí, byla znovu osazena a jsou skutečnou ozdobou města. Olomouc je dnes druhou největší památkovou rezervací v naší republice.

Zhotovil: Tomáš Kudela