Toman a Toman - ruční výroba pohlednic

Do Zlaté Koruny povolal cisterciáky z rakouského kláštera Heiligenkreuz (Svatý

Kříž) český král Přemysl Otakar II. roku 1263. Podle legendy založil Zlatou Korunu ze zbožných pohnutek. Král měl totiž před důležitou bitvou u Kressenbrunnu roku 1260 proti uherskému králi Bélovi IV. učinit zbožný slib, že za své vítězství nechá založit klášter. Po vítězném boji pak své slovo skutečně splnil. Důvody pro založení kláštera však byly zároveň i politické. Nový klášter měl zamezit případné rozpínavosti rodu Vítkovců, kterým patřil nedaleký Český Krumlov. Zakládání cisterciáckých klášterů v odlehlých oblastech bylo výrazem řádu žít v osamění bez rušivých vlivů světa. Majitelé pozemků jim proto věnovali málo atraktivní neobdělávanou půdu na okrajích svých panství, v místech možných potyček se sousedy. Kláštery zde měly mj. tvořit jakési zóny klidu a míru. Zakladatel věnoval Zlaté Koruně rozsáhlé pozemky, k nimž pak přibyly další od jiných donátorů, což klášteru umožnilo velký rozkvět ve 14. století.

Mezi významné donátory patřil na počátku 14. století zejména Bavor III. z Bavorova. Za darování části svých statků (roku 1315) byl pohřben v klášteře.Mniši v průběhu 14. století vystavěli všechny konventní budovy s kostelem velkorysých rozměrů a pracovali za pomoci svých poddaných ve dvaceti hospodářských dvorech. Na svých statcích dále založili téměř sto vesnic, což je počet v porovnání s ostatními českými a moravskými kláštery cisterciáků neobvykle vysoký. Celkový kolonizační význam cisterciáků v našem prostředí však nebyl příliš velký.

ÚPADEK ZLATÉ KORUNY

Sláva Zlaté Koruny však pohasla během husitských válek. Roku 1420 bylanapadena husity, kteří budovy zapálili a způsobili tím velké škody. Mniši proto klášter na 17 let opustili. Rožmberkové, sídlící v nedalekém Českém Krumlově, v té době uchvátili klášterní statky, které již nikdy nebyly vráceny svému původnímu majiteli. Mniši tak neměli prostředky na obnovu kláštera, a proto až do 17. století nemohli užívat pobořený klášterní kostel a velký konvent. Na konci 15. stol. (roku 1493) král navíc prodal Rožmberkům patronátní právo nad Zlatou Korunou. Nedobrý život zdejších mnichů po husitských válkách a jejich stále klesající počet pak byl Rožmberkům po polovině 16. století záminkou pro snahy o zrušení kláštera. K tomu však nedošlo a situace v klášteře se naopak začala zlepšovat.

DRUHÝ ROZKVĚT KLÁŠTERA

Po třicetileté válce, během níž klášter trpěl pobyty vojsk a rabováním, se všakZlatá Koruna vzchopila a dokonce se ve 2. polovině 17. století počítala mezi vzorové kláštery českomoravské cisterciácké provincie. V té době byl klášter nákladně opravován. Zlepšování situace v klášteře je zásluhou opata Bernarda Pachmanna (1661 – 1668), který začal s velkou opravou klášterního kostela, a pak zvláště opata Matěje Ungara (1668 – 1701), který dokončil stavbu na kostele, opravil velký konvent, a dokázal v klášteře udržet vzornou kázeň. Matěj Ungar před svým zvolením za opata prokázal své schopnosti jako farář v Kájově, kde obnovil starobylé mariánské poutě a místo všestranně zkultivoval. Kájov se za něj stal nejvýznamnější farou, kterou zlatokorunští cisterciáci spravovali.

POSLEDNÍ OPAT

Další dobou rozkvětu byla 2. polovina 18. století za posledního opata BohumíraBylanského, který se pečlivě staral o duchovní i hmotnou stránku života kláštera. Založil tu např. školu pro děti místních poddaných, kde se vyučovalo podle tehdy moderní názorné metody. Dále nechal vyzdobit interiéry kláštera v rokokovém slohu a upravil klášterní zahrady. Bohumír Bylanský (1755 – 1785) nechal v zahradách postavit voliéry, bažantnice, skleník s exotickými rostlinami, malé vodotrysky a ve svahu za Vltavou proti klášteru zřídil i malou hvězdárnu. To odpovídalo jeho hlubokému zájmu o přírodní vědy, což se projevilo také vysazováním četných stromů na klášterních pozemcích, zaváděním nových technologických metod v zemědělství i nových rostlin - brambor a moruší. Ačkoliv byl Bylanský velmi ovlivněn praktickým osvícenským názorem na svět, svůj život zasvětil Nejsvětější Trojici, viděl vždy vše v symbolické rovině a snažil se veškeré své konání na zemi zaměřovat k Bohu.

ZRUŠENÍ KLÁŠTERA A JEHO DALŠÍ OSUD

Bohužel právě tehdy, roku 1785, byl slibný rozvoj kláštera nečekaně ukončen zrušovacím dekretem císaře Josefa II. a od té doby zde řeholní život definitivně ustal. Všech 36 členů konventu se muselo do dubna roku 1786 rozejít. Část z nich se rozhodla pro světskou duchovní správu, ostatní včetně opata se dali penzionovat. Opat žil na zámečku Chýnov u Tábora, který mu poskytl Jan ze Schwarzenberga. Zde Bylanský ve svých 64 letech (roku 1788) zemřel a byl pohřben.

Rušení klášterů z příkazu Josefa II. probíhalo v letech 1782 až 1785. Hlavním důvodem bylo dát církvi z hlediska státu maximální účelnost a učinit z ní součást sítě státní správy. Proto Josef II. ponechal jen ty kláštery, které se zabývaly vyučováním, pěstováním věd či péčí o nemocné. Svou roli zde hrála i majetnost klášterů a jazykové hledisko. Z majetku zrušených klášterů bylo v Čechách a na Moravě založeno asi 550 nových far a jejich poboček (lokálií), protože jejich počet nebyl dostačující. Z majetku zrušených klášterů vzniklo i nové biskupství v Brně (1777) a v Českých Budějovicích (1785). Josef II. celkem zrušil v Čechách a na Moravě přes 100 klášterů.

Z 11 tehdy existujících cisterciáckých klášterů v českých zemích jich bylo zrušeno devět (mužské kláštery: Sedlec, Plasy, Zlatá Koruna, Zbraslav, Velehrad, Žďár nad Sázavou; ženské kláštery: Pohled, Předklášteří u Tišnova – obnoven roku 1901, Staré Brno), zůstaly pouze mužské kláštery v Oseku a Vyšším Brodě.

Budovy kláštera roku 1787 odkoupili krumlovští Schwarzenbergové, kteří jejpronajímali pro nevhodné průmyslové provozy. Zejména slévárna a strojírna, umístěné v křížové chodbě (v 2. půli 19. století), značně poškozovaly klášterní architekturu. Naštěstí byly tyto továrny roku 1909 zastaveny a začalo se s rekonstrukcemi klášterních budov, které probíhaly od r. 1938 i během 2. světové války pod vedením architekta Fidry. Během 2. světové války byl klášter Schwarzenberkům zkonfiskován protektorátními úřady, v roce 1948 pak přešel do vlastnictví československého státu, v letech 1979 - 2000 byl pod správou Státní vědecké knihovny v Českých Budějovicích a nyní ho spravuje Národní památkový ústav v Českých Budějovicích.

Do Zlaté Koruny povolal cisterciáky z rakouského kláštera Heiligenkreuz (Svatý

Kříž) český král Přemysl Otakar II. roku 1263. Podle legendy založil Zlatou Korunu ze zbožných pohnutek. Král měl totiž před důležitou bitvou u Kressenbrunnu roku 1260 proti uherskému králi Bélovi IV. učinit zbožný slib, že za své vítězství nechá založit klášter. Po vítězném boji pak své slovo skutečně splnil. Důvody pro založení kláštera však byly zároveň i politické. Nový klášter měl zamezit případné rozpínavosti rodu Vítkovců, kterým patřil nedaleký Český Krumlov. Zakládání cisterciáckých klášterů v odlehlých oblastech bylo výrazem řádu žít v osamění bez rušivých vlivů světa. Majitelé pozemků jim proto věnovali málo atraktivní neobdělávanou půdu na okrajích svých panství, v místech možných potyček se sousedy. Kláštery zde měly mj. tvořit jakési zóny klidu a míru. Zakladatel věnoval Zlaté Koruně rozsáhlé pozemky, k nimž pak přibyly další od jiných donátorů, což klášteru umožnilo velký rozkvět ve 14. století.

Mezi významné donátory patřil na počátku 14. století zejména Bavor III. z Bavorova. Za darování části svých statků (roku 1315) byl pohřben v klášteře.Mniši v průběhu 14. století vystavěli všechny konventní budovy s kostelem velkorysých rozměrů a pracovali za pomoci svých poddaných ve dvaceti hospodářských dvorech. Na svých statcích dále založili téměř sto vesnic, což je počet v porovnání s ostatními českými a moravskými kláštery cisterciáků neobvykle vysoký. Celkový kolonizační význam cisterciáků v našem prostředí však nebyl příliš velký.

ÚPADEK ZLATÉ KORUNY

Sláva Zlaté Koruny však pohasla během husitských válek. Roku 1420 bylanapadena husity, kteří budovy zapálili a způsobili tím velké škody. Mniši proto klášter na 17 let opustili. Rožmberkové, sídlící v nedalekém Českém Krumlově, v té době uchvátili klášterní statky, které již nikdy nebyly vráceny svému původnímu majiteli. Mniši tak neměli prostředky na obnovu kláštera, a proto až do 17. století nemohli užívat pobořený klášterní kostel a velký konvent. Na konci 15. stol. (roku 1493) král navíc prodal Rožmberkům patronátní právo nad Zlatou Korunou. Nedobrý život zdejších mnichů po husitských válkách a jejich stále klesající počet pak byl Rožmberkům po polovině 16. století záminkou pro snahy o zrušení kláštera. K tomu však nedošlo a situace v klášteře se naopak začala zlepšovat.

DRUHÝ ROZKVĚT KLÁŠTERA

Po třicetileté válce, během níž klášter trpěl pobyty vojsk a rabováním, se všakZlatá Koruna vzchopila a dokonce se ve 2. polovině 17. století počítala mezi vzorové kláštery českomoravské cisterciácké provincie. V té době byl klášter nákladně opravován. Zlepšování situace v klášteře je zásluhou opata Bernarda Pachmanna (1661 – 1668), který začal s velkou opravou klášterního kostela, a pak zvláště opata Matěje Ungara (1668 – 1701), který dokončil stavbu na kostele, opravil velký konvent, a dokázal v klášteře udržet vzornou kázeň. Matěj Ungar před svým zvolením za opata prokázal své schopnosti jako farář v Kájově, kde obnovil starobylé mariánské poutě a místo všestranně zkultivoval. Kájov se za něj stal nejvýznamnější farou, kterou zlatokorunští cisterciáci spravovali.

POSLEDNÍ OPAT

Další dobou rozkvětu byla 2. polovina 18. století za posledního opata BohumíraBylanského, který se pečlivě staral o duchovní i hmotnou stránku života kláštera. Založil tu např. školu pro děti místních poddaných, kde se vyučovalo podle tehdy moderní názorné metody. Dále nechal vyzdobit interiéry kláštera v rokokovém slohu a upravil klášterní zahrady. Bohumír Bylanský (1755 – 1785) nechal v zahradách postavit voliéry, bažantnice, skleník s exotickými rostlinami, malé vodotrysky a ve svahu za Vltavou proti klášteru zřídil i malou hvězdárnu. To odpovídalo jeho hlubokému zájmu o přírodní vědy, což se projevilo také vysazováním četných stromů na klášterních pozemcích, zaváděním nových technologických metod v zemědělství i nových rostlin - brambor a moruší. Ačkoliv byl Bylanský velmi ovlivněn praktickým osvícenským názorem na svět, svůj život zasvětil Nejsvětější Trojici, viděl vždy vše v symbolické rovině a snažil se veškeré své konání na zemi zaměřovat k Bohu.

ZRUŠENÍ KLÁŠTERA A JEHO DALŠÍ OSUD

Bohužel právě tehdy, roku 1785, byl slibný rozvoj kláštera nečekaně ukončen zrušovacím dekretem císaře Josefa II. a od té doby zde řeholní život definitivně ustal. Všech 36 členů konventu se muselo do dubna roku 1786 rozejít. Část z nich se rozhodla pro světskou duchovní správu, ostatní včetně opata se dali penzionovat. Opat žil na zámečku Chýnov u Tábora, který mu poskytl Jan ze Schwarzenberga. Zde Bylanský ve svých 64 letech (roku 1788) zemřel a byl pohřben.

Rušení klášterů z příkazu Josefa II. probíhalo v letech 1782 až 1785. Hlavním důvodem bylo dát církvi z hlediska státu maximální účelnost a učinit z ní součást sítě státní správy. Proto Josef II. ponechal jen ty kláštery, které se zabývaly vyučováním, pěstováním věd či péčí o nemocné. Svou roli zde hrála i majetnost klášterů a jazykové hledisko. Z majetku zrušených klášterů bylo v Čechách a na Moravě založeno asi 550 nových far a jejich poboček (lokálií), protože jejich počet nebyl dostačující. Z majetku zrušených klášterů vzniklo i nové biskupství v Brně (1777) a v Českých Budějovicích (1785). Josef II. celkem zrušil v Čechách a na Moravě přes 100 klášterů.

Z 11 tehdy existujících cisterciáckých klášterů v českých zemích jich bylo zrušeno devět (mužské kláštery: Sedlec, Plasy, Zlatá Koruna, Zbraslav, Velehrad, Žďár nad Sázavou; ženské kláštery: Pohled, Předklášteří u Tišnova – obnoven roku 1901, Staré Brno), zůstaly pouze mužské kláštery v Oseku a Vyšším Brodě.

Budovy kláštera roku 1787 odkoupili krumlovští Schwarzenbergové, kteří jejpronajímali pro nevhodné průmyslové provozy. Zejména slévárna a strojírna, umístěné v křížové chodbě (v 2. půli 19. století), značně poškozovaly klášterní architekturu. Naštěstí byly tyto továrny roku 1909 zastaveny a začalo se s rekonstrukcemi klášterních budov, které probíhaly od r. 1938 i během 2. světové války pod vedením architekta Fidry. Během 2. světové války byl klášter Schwarzenberkům zkonfiskován protektorátními úřady, v roce 1948 pak přešel do vlastnictví československého státu, v letech 1979 - 2000 byl pod správou Státní vědecké knihovny v Českých Budějovicích a nyní ho spravuje Národní památkový ústav v Českých Budějovicích.