Toman a Toman - ruční výroba pohlednic

Otevírací doba
duben a říjen sobota, neděle, svátky 10:00 - 17:00
květen až září denně mimo pondělí 10:00 - 17:00

13.4. 2007 a 9.6. 2007 - zámek uzavřen
18.5. 2007 – poslední prohlídka v 15.00 hodin

Podle pověsti vznikly Dětenice za vlády přemyslovského knížete Oldřicha v 1. pol. 11. století, který lovil se svoji družinou ve zdejších hlubokých lesích a našel zde zbloudilé a opuštěné děti. Protože se jednalo o člověka ve skrze ušlechtilého, dětí se ujal. Nechal jim postavit ves a na jejich počest ji pojmenoval Dětenice.

Jaroslav z Hruštice (z Turnova) pocházel z mocného prastarého rodu Markvarticů, byl purkrabí krále Přemysla Otakara II. na královském hradě Kámen (1234-1269) a měl 4 syny. Nejstarší Beneš si vystavěl v roce 1295 v Dětenicích gotickou tvrz. Stal se zakladatel té větve, která se psala z Dětenic a z Valdštena a začala psát přebohaté dějiny Dětenic. Druhý syn Jaroslav z Hruštice, Havel, držel hrad Rohozec, třetí syn, Vok, držel Rotštejn a čtvrtý syn, Zdeněk, měl hrad Valdštejn.

V rodu Valdštejnů dětenických bylo jméno Beneš velice oblíbeno, proto se členové rodu pojmenovávali jako Beneš Bílý, Beneš Kadeřavý apod. O Benešovi Bílém (1378-1410) se udržela pověst, že u skály na Viničkách u Dětenic husitské knihy čítal, protože měl tak zlou ženu, která mu nechtěla dovolit si číst doma ve tvrzi a tak před ní raději utíkal ke skále, kterou až v 19. století nechal kníže Lichnovský vymlátiti a na počet Beneše Bílého z Dětenic do zámeckého parku část skály přemístiti. Tuto skalku je možné si prohlédnout v parku i dnes.

Voksa z Dětenic to dotáhl na velitele královského dvora Václava IV. zde vystřídali v 15. století rytířské rody jako Okořští z Okoře, Semečkové se Semčic, Blektové z Útěchovic, Valkounové z Adlaru a Černínové z Černína.

Od roku 1503 vlastnil Dětenice mocný český panský rod Křeneckých z Ronova. V erbu mají dvě černé překřížené ostrve ve zlatém poli. Ostrve se řekne německy Ron, od toho Ronovci, tedy z Ronova. Roku 1587 přestavěl Bohuslav Křinecký z Ronova gotickou tvrz na renesanční zámek. V zámku nám ho připomíná náhrobní deska, na které je zobrazen jeho erb a erb jeho manželky Beatrice Zilvarové z Pilníkova, dle pověsti to byla nejkrásnější šlechtična v Čechách. Mimochodem se jednalo o dámu velice čipernou, protože hned po smrti Bohuslava Křineckého se provdala za Václava z Lobkovic, a to již potřetí. Spravovala zámek do plnoletosti svého synovce Jiřího Křineckého z Ronova, kterému Bohuslav Křinecký panství odkázal, aby zámek zachoval svému rodu Křineckých z Ronova.

Jiří postavil roku 1619 mohutnou věž, která se zachovala dodnes takřka v původní podobě. Jiří Křinecký se roku 1618 chlubil na sněmu pražském, že bude na míse ukazovati a po Dětenicích voziti uťatou hlavu císaře Ferdinanda II. Proto byl po bitvě na Bílé Hoře majetek všech Křineckých, samozřejmě včetně Dětenic, zkonfi skován a Jiří Křinecký propadl hrdlem a měl být popraven na Staroměstkém náměstí mezi 27 českými pány. Podařilo se mu ale utéci do Saska. Jelikož měl naspěch, zakopal celé své jmění (byl to mimochodem velice bohatý člověk) v tajných chodbách sklepení zámku dětenického. Doposud tento poklad nikdo neobjevil.

V roce 1622 získal zámek Albrecht z Valdštejna. Ten ho později vyměnil za jiná 3 panství se svým příbuzným Adamem z Valdjštejna, nejvyšším hofmistrem českého království, protože se Albrechtovi nehodili do vévodství frýdlantského. Syn Adama, Karel z Valdštejna, prodal Dětenice Janu Kryštofovi z Valdštejna. Po něm vládl na Dětenicích tvrdou rukou jeho syn Ladislav Octavián (1670-1717), který se zasloužil o rekatolizaci kraje. V parku se nám z jeho doby zachovala socha sv. Barbory od Matyáše Brauna. V držení Valdštejnů byly Dětenice 100 let.

Dcera Octaviána z Valdštejna se provdala za starého hraběte z Kunburgu, který velmi brzo po svatbě zemřel a tak se provdala podruhé za hraběte Bathyanyho, vychovatele budoucího císaře Josefa II., syna Marie Terezie, který spravoval Dětenice až do roku 1760. Slavná to byla doba pro zámek, když ho koupil hrabě Jan Kristián Clam-Gallas, který přestavěl renesační sídlo na pozdně barokní v letech 1762-1765 dle projektu stavitele Zacharyáše Fiegerta. V této podobě můžeme zámek obdivovat i dnes, pouze obě jeho křídla byla o patra nižší než střed. Mladší syn hraběte Karel Clam-Gallas vládl na Dětenicích v letech 1775-1783. Měl krásnou a milou manželku Antonii, kterou vroucně miloval. Bohužel však onemocněla tuberkulózou a tak jí nechal vystavět na Viničkách lázně zvané Antonie. Každý den jí tam vozil kočárem a doufal, že se jeho láska uzdraví, leč marně. Karel nepřenesl její ztrátu a v naprostém zoufalství odejel z Dětenic, protože nesnesl pohled na místo, které mu ji tak připomínalo. Avšak ani změna místa nepomohla a tak ubohý Karel si roku 1783 ve svém pražském Clamm-Gallasově paláci podřezal žíly. Neštěstí v neštěstí bylo to, že po něm zbyla tříletá holčička, které se ujal jeho bratr Filip Kristián Clamm-Gallas, ale ani on se nemohl do Dětenic nastěhovat a tak zámek i celé panství prodal baronovi Jakubovi Wimmerovi z Wiemmersbergu, známému dobrodinci pražskému, který zbohatl při napoleonských válkách jako hlavní dodavatel císařského vojska.

Byl to člověk zvláště v Praze velice známý a prý i jeden z nejbohatších. Patřily mu také Vršovice. Jakub Wimmer ale hrál na burze a všechno, jak to většinou při hře bývá, prohrál a Dětenice musel prodat. Roku 1808 koupil panství baron Jan Filip Wesenberk z Ampringen, významný rakouský diplomat, který to dotáhl v roce 1848 až na ministerského předsedu habsburské monarchie. Téhož roku ale vypukl ve Vídni revoluce a milý baron musel v přestrojí za žebráka utíkat před revolucionáři na svůj zámek do Dětenic. „Bůh při mně stál“ prohlásil baron po zdařilém útěku v Dětenicích. Roku 1818 dostavěl 2. patro obou křídel a roku 1820 upravil francouzský park a přírodně krajinářský.

Jeho vnuk Filip Wessenberk byl velký cestovatel a z Egypta si přivezl sedmiletého chlapce, černouška jménem Táhu, kterého dal pokřtít. Na to upomíná oltářní obraz, svatý Filip křtí černocha v kostele osenickém. Táhu vystudoval obchodní školu v Praze a po smrti svého pána se vrátil do Egypta, kde se stal ředitelem vyšší dívčí školy v Káhiře. Filip Wessenberk nechal také roku 1860 přezdobit zámek do pozdně klasicistního stylu, tak jak to odpovídalo tehdejší módě. Objednal také mnoho nového nábytku do zámku. Tyto změny se dotkly částečně prvního patra a zcela druhého patra zámku. V roce 1873 se Filip Wessenberk zastřelil ve Vídni, neboť byl obviněn z vlastizrady. Jelikož byl maltézský rytíř, tak ve své závěti odkázal zámek Řádu maltézských rytířů.

Suverénní vojenský a špitální řád sv. Jana Jeruzalemského z Rhodu a z Malty, jak zní oficielní název Řádu maltézských rytířů, představuje nejstarší rytířský řád celého křesťanstva a je zároveň jediný ze všech vojenských řádů, jehož historická kontinuita nebyla nikdy přerušena. Řád maltézských rytířů je nejmenší nezávislý stát na světe. Jeho rozloha je asi 2000 m2 a zahrnuje 2 nemovitosti. Jednu v centru Říma jako oficielní sídlo Řádu a rezidenci velmistra na Aventinu, se zahradou a v ní situovaným řádovým kostelem. Řád má téměř všechny atributy svrchovaného státu. Je řízen vlastním zákoníkem, má vlastní soudní dvory vydává vlastní diplomatické pasy, udržuje vlastní diplomatický sbor, vydává poštovní známky, razí mince, má vlastní znak, vlajku apod. Cílem řádu je oslava Boha, ochrana víry Sv. stolce a péče o blaho lidí na celém světě, zejména o nemocné a o všechny potřebné. Územně je řád v 35 státech světa a 5 kontinentech členěn do tří tříd místních sdružení.

Velkopřevorství (v současnosti je 5 velkopřevorství)
- Řím, Lombardie a Benátky, Neapol a Sicílie, Čechy a Rakousko

Podpřevorství (ty jsou čtyři)
- německé, britské, irské a španělské

Národní asociace (dnes čtyřicet)

Řád maltézských rytířů představuje přísně výběrové duchovní společenství laiků a kněží k šíření křesťanských a rytířských ideálů. Řád je tradičně aristokratický, ale zahrnuje i členy rekrutující se z významných osobností nešlechtického původu římskokatolického světa. Zámek Dětenice byl jediným zámkem v Čechách, který kdy řád vlastnil. Spravoval ho prostřednictvím svých velkopřevorů a to hrabětem Kolovratem, dále knížetem Otheniem Lichnovským z Werdenberku a Voštic, který byl jednou z nejvýznamnějších osob Řádu maltézských rytířů. Lze ho označit za obnovitele slávy velkopřevorství. Stál u z rodu rozsáhlé sanitní služby na evropských bojištích a také realizoval ideje řádových sanitních vlaků. V uznání zásluh Othénia Lichnovského o trpící lidstvo, udělil císař František Josef I. roku 1881 velkopřevoru Čech a Rakouska a jeho nástupců titul knížete.

Kníže Othénio Lichovnoský Dětenice velice miloval a chtěl je učinit světoznámé. Zasadil se o vybudování železnice do Dětenic, což nám připomíná pamětní lopatka, vystavená ve vstupní hale zámku, kterou kníže Lichonovský učinil první výkop při stavbě nádrží v Dětenicích. Kníže provedl poslední stavební úpravy zámku výstavbou dvou portikusů, neboli balkonů, postavil novou vstupní bránu a do parku nechal převést sochy z vídeňské opery, která v té době vyhořela. Za režimu, kdy zítra již znamenalo včera, nechal jeden portikus zbořit, že prý neprojela Avie s uhlím.

Po smrti Lichnovského nastoupil do Dětenic kníže Quido Thun a Hohenstein jako další velkopřevor. Dále spravoval Dětenice hrabě z Hardeka. Za ním jezdila na zámek španělská královna Marie Kristýna, který si Dětenice natolik oblíbila, že je chtěla koupit, ale ze strany Vídně nebylo této koupi přáno, vzhledem k ochablým vztahům mezi rakouskými a španělskými Habsburky.

Nakonec maltézští rytíři prodali zámek v roce 1903 židovskému velkoprůmyslníkovi Adolfu Blochovi. Jeho syn Rudolf Bloch prohrál své jmění na burze. Tady lze konstatovat, že byl již druhým majitelem Dětenic, který přišel o svůj majetek na burze.

V roce 1927 koupil Dětenice stavitel ing. Emanuel Řehák, velký vlastenec, který dětenické panství přivedl opět k prosperitě a dokonce část zámku již tenkrát za první republiky zpřístupnil veřejnosti. Bohužel pro něj i pro zámek přišel rok 1948. Pan Řehák i se svoji manželkou dostali jednopokojový byt na Kladně a zámek se svými cennými sbírkami byl z větší části rozkraden. Potom soudruzi zřídili na zámku dívčí zahradnickou školu. Ale pod obavou ze špatného vlivu tohoto feudálního či buržoazního přežitku na mladé zahradnice, raději nechali přátelé Sovětského svazu udělat ze zámku zvláštní internátní školu, lidově zvanou pasťák.

Naštěstí přišel rok 1998, kdy zdevastovaný zámek koupili manželé Ondráčkovi a po rozsáhlé, ale velice šetrné rekonstrukci, která nemá v současnosti mezi českými zámky obdobu, zpřístupnili zámek Dětenice na prahu třetího tisíciletí veřejnosti. Jak se jim tato rekonstrukce povedla, můžete posoudit při Vaší návštěvě tohoto skvostu mezi zámky.